Jmelí

Nejkrásnejší popis jmelí jsem našla v Mattioliho Herbáři, přečtěte si jej nahlas a vnímejte rytmus češtiny z poloviny 16. století.

Mélé jest z počtu těch bylin, kteréž na zemi žádného sídla nemají, než na stromích rostou, a by je chtěl kdo saditi, neporoste.

Jest jako nejaký strůmek, rozložitý, ratolestný a ušlechtilý.

Ratoléstky má hebké. List obdloužný, pruhovatý, tlustý nážlutlý.

Jahodky má bílé jako hrách, s jakousi vodnatostí vnitřní lepkou.

Semeno malé, z země, jakš povědíno, nikdá neroste, než toliko na stromích.

Latinský název Viscum album můžeme přeložit jako bílý lep nebo bílé lepidlo. Jmelí je polocizopasná rostlina, vlastně keř. Málokdo ví, že jmelí je dloudomé (jako kopřiva, klokočí, konopí nebo chmel). Je tedy rostlina samčí s malými kvítky prašníkovými a rostlina samičí s velkými perlami bobulí.

Polocizopasná je proto, že svými kořeny čerpá ze dřeva hostitelského stromu pouze vodu a v ní rozpuštěné látky, ze kterých fotosyntézou vytváří vlastní stavební látky.

Rostlina je rozšířena po celé Evropě s výjimkou severních oblastí a v mírné části Asie až do Japonska. Můžeme se s ní setkat od nížin až do horských oblastí.

Jmelí kvete hned začátkem března, někdy ještě dříve. Opyluje jej hmyz – včely a mouchy, které láká svou jablečnou vůní. Aby hmyz navštěvoval nejdříve květy samčí a na své tě- lo nachytal zrníčka pylu, jsou tyto rostliny nápadnější, mají větší a žlutší listy a větší a silnější voňavější květy.

Jmelí roste na kmenech a větvích asi 50 druhů stromů, a to nejen listnatých, ale i jehličnatých. Nejlépe se mu daří na stromech, které mají měkkou šťavnatou kůru a tenkou borku (jak si pamatujeme ze školy, je to ta svrchní zkorkovatělá vrstva kůry) jako je jedle, jabloň, topol, akát. Na dubech se vyskytuje velmi zřídka, a proto bylo velmi ceněno. Neroste vůbec na břízách, bucích a platanech.

Je zajímavé, že doposud u nás existuje předpis, který zakazuje při sběru jmelí používat stoupací železa (stupačky), která se zabořují do kůry stromů, a musí se opatrně strhávat pomocí háků.

Semena rozšiřují ptáci tím, že semena vyvrhují z volete s jinými nestrávenými látkami nebo je přilepují na větve tím, že si o ně otírají od nich ulepený zobák. Tak si můžeme vysvětlit, proč může jmelí růst i na spodních stranách větví, obrácených k zemi. Nejvíce se ale semena rozšiřují trusem. To bylo známo již starověkým národům. Existuje starořecká průpovídka, že „drozd sám si záhubu výkalem trousí“. Hned na začátku jsme přeložili latinský název jako lepidlo nebo lep. A opravdu z bobulí – plodů jmelí se vyráběl ptačí lep, na který se ptáci chytali. A tak si drozdi roznášejíce svým trusem semena jmelí, vlastně na sebe pletli bič v podobě ptačího lepu.

Ze semena přilepeného lepkavou hmotou vyroste v květnu klíček, který unikne před sluncem tím, že proroste do stěrbin borky a setrvá v tomto stavu až do příštího roku, kdy z něj opadne obal a začně prorůstat celou kůrou do dřeva, ze kterého čerpá mízu. Z pupenu vyrostou v druhém roce pouze dva listy, ve třetím roce vyroste z paždí každého listu nová větévka se dvěma listy na koncích. Protože každý rok přibude lodyze pouze jedno rozvětvení, můžeme na Vánoce velmi přesně odhadnout stáří rostliny, kterou si věšíme na lustr. Květy se objevují ve 4. roce.

Jmelí poutalo od dávných dob pozornost člověka, snad tím, že rostlo v korunách stromů, jako kdyby jej posílali sami bohové. Proto mu již ve starých dobách byla připisována nejen zázračná léčivá moc, ale i moc kouzelná a magická. V bájesloví a mytologii všech starých národů hraje často důležitou roli.

V keltských jazycích, snad kromě moderní bretonštiny, se pojmenování jmelí opíralo o charakteristické rysy podle svého symbolismu. Plinius popsal jeho sbírání a říká, že Galové pojmenovali jmelí výstižně: „to, co vše uzdravuje“. To je rovněž přesný smysl „uileiceadh“ a „oll-iach“, které je nutno rovněž chápat jako symboly nesmrtelnosti, životní síly a fyzické obnovy. V germánském mýtu se vypráví, že jeden král zemřel po požití jmelí, jež jej ztělesňovalo: tento skutek symbolizuje přechod z jedné formy života do vyšší, přechod do téměř božského života.

V severské sáze, eposu Edda se píše o Baldurovi, což byl severský bůh Slunce, Odinův druhorozený syn. Jeho matka si zavázala přísahou „všechny věci“ na světě, že Bandurovi neublíží, takže se stal téměř nezranitelným a žádná zbraň jej nemohla zranit. Zapomněla jen na jmelí, které jí připadalo příliš malé a nevýznamné. Bůh Loki (symbolizuje v severské mytologii lstivost, faleš a podvod) jej nenáviděl a využil jako předmět své pomsty Baldurova slepého bratra Hoda (představoval válku), aby na Baldura vystřelil šíp ze jmelí. Baldur zemřel a všichni přítomní byli sklíčeni.

U starých Řeků bohyně Persefoné otevírá větévkou jmelí brány podsvětí a také Aeneas (z Homérovy Illiady) vstupuje do podsvětí s ratolestí tohoto keříku. Z řecké kultury tento symbol převzali i Římané a ti dávali svým mrtvým větvičku jmelí, aby jim zaručili vlídné přijetí v podsvětí.

Jeden z nejznámějších popisů o uctívání jmelí u keltů, jejich kněžími – druidy máme od řeckého spisovatele Plinia Staršího. Ten žil od roku 24 do roku 79 po Kristu. Plinius nejdříve vypočítává různé druhy jmelí. A pak nechme hovořit samotného Plinia: „Druidové, tak totiž nazývají své kouzelníky, nepovažují nic za posvátnější než jmelí a strom, na němž roste, za předpokladu, že je tím stromem dub. Se jmelím se na něm lze setkat zřídka, avšak, když jej najdou, trhají jej velmi slavnostně. Dělají to především v šestém dni Luny (tedy sedmé noci!), od něhož datují počátky svých měsíců, svých roků, svého třicetiletého cyklu, protože šestého dne je Měsíc plný síly a doposud neušel na své dráze ani polovinu. Když vykonají patřičné přípravy k oběti a hostině pod stromem, pozdraví jej jako universálního léčitele a přivedou na místo dva bílé býčky, jejichž rohy nebyly dosud svázány. Kněz oděný do bílého šatu se vyšplhá na strom, zlatým srpem utne jmelí a zavine jej do bílého plátna. Pak přinesou oběti prosíce boha, aby se jeho dar zmnožil zároveň s těmi, jimž jej seslal. Věří, že nápoj připravený ze jmelí učiní neplodná zvířata plodnými a že tato rostlina je lékem proti všem jedům a omlazuje.“

V Itálii se tradovalo, že žena, která nosí kousek jmelí u sebe má naději počít.

Také u Ainuů v Japonsku mají jmelí ve zvláštní úctě. Hledí na něj jako na lék pro všechny nemoci, někdy se dává do jídla, jindy se pije jako odvar. Listy se používají častěji než bobule, které jsou pro všeobecné použití příliš lepkavé. Mnozí také věří, že tato rostlina má moc zúrodňovat zahrady. K tomuto účelu se listy jemně nařežou, a když se nad nimi pronese modlitba, zasejí se s prosem a s jinými semeny a trochu se jich též přimísí do jídla. Považují za nejúčinnější jmelí rostlé na vrbě, a to proto, že považují vrbu za zvlášť posvátný strom.

Volofové ze Senegambie (Afrika) uctívají druh jmelí, kterému říkají „tob“, a když jdou do války, nosí jeho listy na ochranu před zraněním, jako kdyby byly tyto listy skutečným talismanem či amuletem.

Ve švýcarském kantonu Aargau mají přesný předpis, jak získat jmelí rostoucí na dubu. Když je Slunce ve znamení Střelce s Měsíce ubývá, prvního, třetího nebo čtvrtého dne před novoluním se má jmelí setřelit z dubu lukem, a když padá, má se zachytit levou rukou. Toto jmelí je lékem na všechny dětské nemoci.

Existuje domněnka, že snad původní Svatojánský olej byl ze jmelí. Ve francouzském kraji Bourbonnais byl oblíbeným lékem proti epilepsii odvar ze jmelí, utrženého na den svatého Jana a vařeného s žitnou moukou.

Jmelí bylo používáno i jako amulet proti požáru a také jako magický universální klíč, neboť prý otevírá všechny zámky a poskytuje účinnou ochranu proti čarám a kouzlům. Z těchto důvodů se v Rakousku kladl proutek jmelí na práh, aby chránilo celé stavení proti noční můře. A na anglickém severu se říká, že kdo chce mít hojnost mléka, má dát jmelí první krávě, která se otelí po Novém roce.

Někde bylo zvykem dávat nad postel keříček jmelí v březnu a v říjnu. Mělo ochraňovat proti všemu zlému. Musím podotknout, že jsem to jeden rok vyzkoušela a bylo to velice zajímavé. Jako kdyby nad mou postelí byl opravdu ochranný baldachýn.

Ve Walesu se klade snítka jmelí, utrženého o Svatojánské noci, v noci pod polštář, aby měl člověk věštebné sny.

V Anglii nedaleko Falkon Stonu byl mohutný dub neznámého stáří, na němž rostlo bujně jmelí. Se stromem byly spjaty četná kouzla a legendy a na jeho existenci prý záviselo bytí rodiny Hayů. Věřilo se, že proutek jmelí, který uřízl člen rodiny v předvečer svátku Všech svatých novou dýkou, poté, co strom třikrát obešel ve směru Slunce a pronesl určité zaříkání, byl jistým prostředkem proti všem čárám a kouzlům a neselhávající ochranou v den boje. Snítka utržená takto se dávala dětem do kolébky, což je mělo ochránit, aby je víly nevyměnily za děti elfů. Až odumřou kořeny tohoto dobu, zaroste krb trávou a havran zasedne v sokolím hnízdě (Falkon).

Básník Vergilius přirovnal jmelí ke zlaté ratoslesti. Snad proto, že v lidové pověře se praví, že v určitém ročním období jmelí plane nadpozemskou zlatou září. Dále je možné, že se zlatá barva odvozovala od její zlatožluté barvy, když jmelí necháme po několik měsíců. Z tohoto důvodu se věřilo, že jmelí může ukázat (jako klíč) skryté zlaté poklady v zemi. Proto také Vergilius nechal nést Aenea tuto ratolest při sestupu do temného podsvětí. Básník popisuje, jak přímo u brány pekelné se rozprostíral rozlehlý a chmurný les a jak hrdina, kráčející za dvěma letícími holuby, kteří jej lákali dál a dál, bloudil v hlubinách odvěkého boru, až uviděl mezi stány stromů v dáli prosvítat zář Zlaté ratolesti, osvětlující větve, které se mu proplétaly nad hlavou. Když Aeneás vychází z lesa a přichází k břehům podsvětní řeky Styx, vinoucí se pomalu a líně podsvětní bažinou a nevrlý převozník Cháron odmítá jej převést ve svém člunu, stačí, aby ze záňadří vytáhl Zlatou ratolest a zvedl ji. Jakmile ji převozník zahlédne, uctivě ustupuje a přijímá jej do své chatrné bárky, která se noří hlouběji do vody pod nezvyklou vahou živého člověka. Vergilius tedy přisoudil jmelí i klíče od brány smrti.

V lidovém léčitelství se jmelí používalo proti mnoha nemocem. Matthioli uvádí mnoho použití proti zimnici, běhavce, žloutici, souchotám, hryzení v životě (břiše). Proti padoucí nemoci (epilepsii) se používalo všeobecně. Dále proti parazitům. Hruškové jmelí pomáhá při porodu ovcí i lidí, jabloňové a hlohové prý proti zbláznění ve víně se podává.

Jmelí obsahuje účinnou látku viskotoxin, cholin a acetylcholin, histamin, a doposud neprozkoumanou látku potlačující nádorové onemocnění. Sušená droga se stářím znehodnocuje a po dvou letech je již bez účinku. Látky obsažené ve jmelí snižují krevní tlak a mají vliv na srdeční činnost, způsobují rozšíření krevních vlásečnic (zvyšují prokrvení). Rovněž působí mírně diureticky (podporují vylučování). Ve své podstatě je to rostlina, která svými účinky bude omlazovat (staří Keltové věděli, proč si ji tak váží) tím, že zpomaluje stárnutí a omezuje nemoci vyššího věku (snižuje tlak, rozšiřuje vlásečnice, prokrvuje, likviduje kornatění tepen a působí antiskleroticky).

Nejčastěji se používala se prášková droga. To znamená usušená rostlina se rozdrtila ve hmoždíři a buď se používala přímo (na špičku nože každý den se přidávalo do stravy) nebo ve formě výluhu (polévková lžíce do čtvrt litru studené pře- vařené vody, nechat luhovat 12 hodin, přecedíme, vypijeme ráno a znovu přelijeme tentýž výluh studenou převařenou vo- dou a výluh vypijeme večer). Odvary se používaly málo, protože účinné lástky se varem ničí.

V současné době je jmelí součástí léčivých čajů (Alvisan) nebo se z něj vyrábí preparát na posilování imunity při protinádorových onemocněních (Iskador). Současní bylináři s ním léčí nejen nádorová onemocnění, ale i chronické onemocnění kloubů a páteře, nervové choroby, jakož i bolesti hlavy, arteriosklerozu či artrozu kloubů.

Literatura:
1. HLAVA,B., STARÝ,E., POSPÍŠIL, F.: RASTLINY V KOZMETIKE, Príroda, Bratislava, 1983.
2. PAMUKOV,Dimiter, Dr, ACHTARDŽIEV, Christo, Prof.: PRÍRODNÁ LÉKAREŇ, Príroda, Bratislava 1986.
3. NOVÁK, Jan, HÍSEK, Květoslav: NAŠE JEDOVATÉ ROSTINY, Albatros, Praha 1984.
4. KORBELÁŘ, Jaroslav, ENDRIS, Zdeněk: NAŠE ROSTLINY V LÉKAŘSTVÍ, Státní zdravotnické nakladatelství, Praha 1958.
5. KORBELÁŘ,Jaroslav, ENDRIS, Zdeněk,: NAŠE ROSTLINY V LÉKAŘSTVÍ, Avicenum Praha 1981.
6. RICHTER, Miloš, PhDr., SEVERA, František: LÉČIVÉ ROSTLINY, Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1971.
7. RUBCOV, V.G., BENEŠ, K.: ZELENÁ LÉKÁRNA, Lidové nakladatelství, Praha 1985.
8. OTTUV SLOVNÍK NAUČNÝ, na CD ROM.
9. MATTHIOLI, Petr, Ondřej, HAJEK, Tadeáš, z Hájku,: HERBAŘ, Odeon, Praha 1982.
10. POLÍVKA, František,: NÁZORNÁ KVĚTENA ZEMÍ KORUNY ČESKÉ, R.Prombergr, Olomouc 1904.
11. FRAZER, James, George,: ZLATÁ RATOLEST, Odeon, Praha 1977
12. ZÍBRT, Čeněk,: VESELÉ CHVÍLE V ŽIVOTĚ LIDU ČESKÉHO, Vyšehrad, Praha 1950
13. KARRER, Iso: Zvěrokruh a lidový rok, Astrologie v mýtech
lidových zvycích, Eugenika, Bratislava, 1998