Je kolem nás mnoho slov, která slýcháme, ale jejich význam spíše tušíme, než abychom jej přesně znali. A co všechno se za tímto slovem skrývá, o tom nemáme často ani potuchu.
Vezměme si například slovo adorace. Jednoduše bychom jej mohli přeložit jako uctívání. Ale co, si pod tímto slovem vlastně představíme? Jaký je jeho význam? Dnes se již ztratil jeho původní účel a naše představa je velmi chabá.
Adorace znamená projevení nejhlubší úcty. Provádělo se a provádí ve všech kulturách a jeden z jeho skrytých významů byl ten, že dodával posvátným předmětům energii a posiloval jejich informační vliv. Čím více lidí uctívalo nějakou sochu, předmět nebo stavbu, tím její význam v energeticko-informačním slova smyslu rostl. Z tohoto pohledu je zajímavé, že sochy buddhy nebo jiných posvátných osob v buddhistických nebo hinduistických chrámech září. A to zejména jejich levá ruka. Levá ruka je ta, která energii vysílá, pravá přijímá. A zřejmě to platí i u soch. Citliví lidé mohou dokonce i vidět jakoby červený paprsek vycházející z levé ruky těchto soch. V křesťanských chrámech jsou proti tomu sochy energeticky velmi hluché. Snad proto, že jejich uctívání je minimální.
Nejčastějším způsobem, jak vyjadřujeme úctu je, že se před oltářem nebo soškou bůžka mírně ukloníme. Dalším krokem je naznačení pokleknutí, případně pokřižování. Bydlívala jsem na Malé Straně a když jsem jezdívala tramvají přes most k Národnímu divadlu, bylo často vidět starší dámy, jak se v jedoucí tramvaji okolo kostela svaté Voršily pokřižovaly. I když křižování je spíše ochranný prvek, v tomto případě je to adorativní úkon, vyjádření úcty ke kostelu jako posvátnému místu.
K intimnějším formám uctívání patří i líbání, a to nejen křížku, kříže nebo ikony, ale i svatých obrázků a fotografií třeba papeže.Ve starších dobách se ještě přidávala dvě gesta. Levá ruka se kladla na ústa a pravou rukou se dotýkala uctívaného předmětu nebo se k němu alespoň napřahovala. V Indii se chrámy, sochy a stúpy obcházejí po směru hodinových ručiček a pravou rukou se věřící dotýkají chrámu nebo posvátné sochy. Tady je pravá ruka čistá a levá, kterou se v těchto krajinách lidé omývají po stolici je považována za nečistou a nesmí se s ní jíst, někdo ji dokonce i při jídle drží za zády. V Tibetu patří k adoraci i roztáčení modlících mlýnků, opětovně pravou rukou. Uvnitř mlýnku bývá napsána mantra a rotace mlýnku má znázornit její opakování.
K uctívání patří v Indii i polévání posvátného lingamu mlékem z mušle. Někde se i sochy natírají vonnými mastmi nebo svěceným olejem.
Ve starověkém Římě prováděl adoraci kněz po zápalné oběti, kdy se na oltáři pálily vnitřnosti obětovaného zvířete. Pak chodil se vztyčenýma rukama okolo oltáře a prosil o pomoc Iana a bohy, jimž byla oběť určena a vzdávána úcta. Naposledy se obracel k bohyni Vestě, bohyni domácího krbu. Pak se obrátil vpravo a poklonil se přihlížejícímu lidu, položil si prst pravé ruky na ústa a usedl. Celá procedura byla ukončena libací, to jest úlitbou.
Ve starověké Persii a dodnes i u východních národů se uctívání provádí tak, že se modlící vrhne celým tělem na zem tak, že čelem se dotýká podlahy. Viděla jsem dokumentární film, kde bylo vidět, jak v jednom šintoistickém chrámu v Japonsku byly desky z tvrdého dřeva před bůžky ohoblované lídskými koleny a těly tak, že tam byly hluboké jámy. Musely zde projít tisíce lidí, když takto svými pohyby vyhloubili tvrdé dřevo.
V současné době se uctívají rokové hvězdy, umělci či vrcholoví sportovci. Jejich fotografie visí na stěnách mnoha dívčích budoárů. A formy adorace? Stejné jako v minulosti.