Já potřebuji vaši práci

Před nedávnem jsem četla v novinách článek, který se jmenoval „Služky zase v módě“ a další, který popisuje, že zájem o hospodyně je stále větší.

My jsme žili 40 let v prostředí, kde se oslavovala práce, ale v důsledku dělnického vedení, jen ta rukodělná. Psychická práce nebyla moc ceněna a placena a hlavně lidé s touto prací byli „nepohodlní“. A podle Marxova Kapitálu, když někdo pracuje pro někoho, tak je jím taky vykořisťován. Pokud jste si tedy pozvali instalatéra, tak jen státního, pokud jste šli ke kadeřnici, tak jen ke státnímu nebo družstevnímu zaměstnanci. To už nebylo vykořisťování. V socialismu existovaly dvě formy vlastnictví: státní a družstevní a možná osobní. Soukromé vlastnictví se nenosilo, a když ho někdo měl, tak mu ho zabavili nebo zestátnili. Fabriky, domy, krámky, instalatérskou dílnu nebo kadeřnictví.

Naše výchova vedla tedy k tomu, že všichni pracují pro všechny a pro stát, že je nemorální pracovat pro někoho soukromého.

Moje babička vedla velký obchod (dědeček byl učitel) a měla tři děti. A samozřejmě služku, Mařku. Moje prateta, byla ředitelkou střední dívčí školy a náčelnicí Moravskoslezské župy Sokola (prastrýc byl taky ředitel školy) a měla taky služku, taky Mařku. Tyto dvě ženy mne učily vztahu k práci a k lidem. Obě Mařky byly členky rodiny. Babička řekla jednu větu, která se stala mým krédem. Řekla ji, když přijímala novou služku: „Já potřebuji vaši práci a vy potřebujete moje peníze“. To je nejgeniálnější vyjádření daného stavu. Já potřebuji vaši práci.

Ano, já potřebuji práci hospodyně, protože jednak uklízím strašně nerada a na druhou stranu můj čas je drahý. Každý by měl dělat to, co dělá rád a co umí, a to rozvíjet. Moje prateta velmi pečlivě dohlížela na to, abych uměla všechno. Její krédo bylo: Nemusíš to dělat, ale musíš to umět udělat. A tak umím vařit (a celkem dobře) a uklízet, šít, plést, vyšívat i žehlit, ale k mým oblíbeným činnostem to nepatří. Na druhou stranu jsou lidé, a já si jich nesmírně vážím, kteří uklízejí rádi a s lehkostí víly. Mám takovou dobrou vílu, která ke mně chodí již mnoho let. Je to moje spolužačka a je radost pohledět na ni, jak uklízí. Máte pocit, že si ani nesundá náramky, nerozmaže mejkap, jako motýl zamává křídly a najednou je uklizeno. Proletí bytem, zašumí to, a hned je čisto a voňavo a dalo by se říci úsměvno a radostno v celém prostoru. Taková modlitba a meditace úklidem.

Já bych se pachtila několik hodin, vnitřně se rozčilovala, protože bych dělala práci, která mne nebaví, ba naopak otravuje, rozčilovala bych se, že za tu dobu jsem mohla udělat něco jiného (přečíst knihu, napsat článek) a vyrobila bych mnoho negací, které bych vypustila do svého bytu a do prostoru.

Lidé, kteří byli u mne na konzultaci vědí, že mně jako léčitelce a astroložce je jedno, jestli přede mnou sedí podnikatelka, ředitel nebo uklizečka. To mne naučily moje babička s pratetou, protože každý člověk je hodnotný a každá práce je důležitá. Ředitel i uklízečka. Jen je třeba si uvědomit, že my potřebujeme práci těch druhých a oni potřebují naše peníze.