Jantar

Jantar je zkamenělá pryskyřice, je beztvarý, jeho tvrdost je 2-3 a taje při teplotě 300-400 stupnů. Čili jej můžete poškodit hořící cigaretou. Také je citlivý na alkohol.

Český název jantaru pochází z ruštiny. Německý název Bernstein je od slova brennen – hořeti a naráží na jeho snadnou hořlavost.

Tato zkamenělá pryskyřice z třetihorních jehličnanů se nachází hlavně okolo Baltského moře, na Sicilii, v Rumunsku, v Číně. Jeho barva může být zlatožlutá až červená. V Dominikánské republice se vyskytuje naleziště i s modrými jantary. Jantar se nachází dokonce i u nás, kam jej zavlekly do oblasti Moravské brány ledovce.

Bývá průsvitný. Stářím koroduje a tmavne (ztrácí vodu), hlavně při styku se slunečním světlem. A právě jen ve zvětralém se vyskytuje kyselina jantarová, kterou v něm dokázal jáchymovský lékař Agricola.

Jantar se vyskytuje v podobě hlíz, valounů a zrn. Největší nalezené kusy mají hmotnost až 10 kg. Dobře se brousí a vyleštěný má pěkný lesk. I odpad jantaru se zpracovává zahřátím za zvýšeného tlaku a získává se tak lisovaný jantar.

Jantar byl odedávna oblíbený materiál na výrobu šperků, se kterými se obchodovalo na dlouhých obchodních cestách, a také se jím platilo, snad již v době kamenné. Bohaté Římanky se zdobily jantarovými šperky a císař Nero se zásobil jantarem od Baltu. U nás se v jednom hrobě kultury zvoncových pohárů (cca. 3. tis. př.n.l.) našel náhrdelník z jantaru, a tyto kuličky jantaru pocházely kupodivu až z Číny. I přes naše území procházející jantarová cesta (vedla z Rujany, kde je také velké naleziště jantaru), a na jejím křížení se solnou stezkou vznikla Praha.

Již řecký filosof Tháles z Milétu (kolem r. 600 př.n.l.) vědel o schopnosti „elektronu“ přitahovat po intenzivním tření lehčí předměty, odtud pochází i dnešní termín elektřina. Díky této vlastnosti, jakož i jeho hořlavost a žluté barvě se jantar stal v oblasti Středomoří exotickým materiálem a vyhledávanou surovinou na výrobu ozdob, které jako amulety sloužily na ochranu před duchy a démonickými bytostmi všech druhů. Těmto amuletům se dodnes připisuje schopnost zmírňovat bolesti hlavy a zahánět zlé sny. Žluté vyleštěné kousky jantaru se pokládaly za ztuhlé sluneční paprsky (v antice i za slzy Faétona – syna boha Slunce Hélia). V astrologické symbolice je jantar přiřazený planetě Merkuru.

I ve staré Číně znali jantar a věděli, že pochází ze smůly borovic. Jeho čínské označení (chu-pcho) znamená tygří duše, protože v Číně věřili, že se duše tohoto bojovného zvířete po smrti přemění na jantar.

Růžence či amulety z jantaru jsou jako kondenzátory energie. Vybíjejí svůj přebytek energie těm, kteří jej nosí či s nimi pracují. Už ve starověku se doporučoval jako vhodný doplněk při epilepsii. Také se mu připisovala léčivá síla při nemocech uší, očí, žaludku zubů a měl chránit před revmatismem. Používal se jako prášek smíchaný s olejem nebo vodou. Když hoří, vydává příjemnou vůni a byl odedávna součástí vonných směsí a kadidel.

Jantar představuje psychické vlákno, které spojuje individuální energii s kosmickou, individuální duši s božskou.

Symbolizuje sluneční, duchovní a božskou přitažlivost.

V keltských legendách vystupuje Ogmios jako stařec, který přitahuje spoustu lidí. Drží je spoutány za uši pomocí jantarového řetízku. Zajatci by mohli utéci, protože jeho řetěz je křehký, dávají ale přednost jeho otěži. Pouto s jantarem je duchovního řádu.

Jantarová tvář je přiznávána hrdinům a svatým. Znamená odlesk nebe v jejich osobě.

Apollón proléval jantarové slzy, když byl vypuzen z Olympu a odebral se k hyperborejcům. Jeho slzy vyjadřovaly nostalgii po Ráji, jemné pouto, které ho ještě spojovalo s Elyseem.

Spisovatel Pseudo Denis Aréopagita vysvětluje, že jantaru jsou přisuzovány nebeské esence, protože „se v něm spojuje vzhled zlata a stříbra“. Symbolizuje zároveň nezničitelnou, nevyčerpatelnou, nehynoucí a nedotknutelnou čistotu zlata a zářící, svítivý a nebeský třpyt stříbra.

Je známo mnoho historických jantarových šperků a ozdobných předmětů, ale asi nejznámější je Jantarová komnata. Byla zhotovena v roce 1701-9 v Prusku a v roce 1716 darována ruskému carovi Petrovi Velikému. V roce 1755 byla převezena do Carského Sela. Za 2. světové války byla Němci rozebrána a odvezena do Kaliningradu a od té doby se postrádá. Našlo se jen několik drobností z ní. V současné době se již několik let vyrábí její replika podle dochovaných fotografií. Procházela jsem prostorami bývalé jantarové komnaty a chtěla bych v její původní nebo možná i replikované versi strávit několik hodin při meditaci. Meditace v náručí jantaru musí být neuvěřitelná.

Jantar odpovídá třetí energetické čakře. Já sama mám vyzkoušeno, že jantarový náramek (bývá na gumičce) umístěný na kotníku levé nohy stabilizuje srdeční obtíže.